Údolí Kamikoči – výlet do srde japonských Alp

V šest hodin ráno vstát, dojít si na snídani, sbalit nejpotřebnější věci a vyrazit na vlak směr Šinšimašima (Shin-shimashima). To byl náš plán pro dnešní den. Počasí však bylo jiného názoru. Už první pohled z okna pokoje na hory obklopující Macumoto, přes které se valila tmavá oblaka nevěstil nic dobrého.

Deštivý den a cesta na japonské nádraží

Zanedlouho první dešťové kapky dopadly na okno. „To nic! To je jen malá přeháňka, která se za chvíli přežene!“ ujišťovala jsem svého přítele, že náš plán na výlet do hor nemůže nic pokazit. Z malé přeháňky se vyklubal půlhodinový slejvák, který ohýbal okrasné stromy před okny hotelové restaurace. V tu chvíli jsem i já ztratila poslední zrnko naděje. Na pokoji jsme poté uvažovali nad náhradním programem pro tento den. Patnáct minut před odjezdem vlaku vysvitlo sluníčko. „No, co! Máme zmoknout ve městě nebo v přírodě?“ Bylo rozhodnuto. Za tři minuty jsem vyházela obsah batohu, abych do něho následně vrátila jen nejnutnější věci. Za dvě se převlékla a vyběhla z pokoje. Osm minut před odjezdem vlaku jsme doběhli na nádraží a stoupli si do řady na nákup lístku. Šest minut před odjezdem nám zaměstnanec drah oznámil, že stojíme špatně a lístek do Kamikoči (Kamikōchi) musíme koupit v automatu v hale. Tři minuty tupě zírám do automatu, který jsem sice přepla do angličtiny, ale najednou nevím, jak dál. Minutu před odjezdem úspěšně odebírám lístky, drobné a běžíme na nástupiště. Trasa k němu je výborně značená ukazateli na cedulích i na zemi. Na nástupiště dobíháme načas. Hodiny ukazují sedm hodin a devatenáct minut. Jenže vlak nikde. „Možná má vlak zpoždění nebo teprve na nástupiště přijede.“ Pomyslím si. V Čechách by touhle dobou vlak ještě stál ve stanici a nabíral poslední cestující. Jenže nejsme v Čechách. V Japonsku vlaky a autobusy opouští stanici přesně na sekundu.

Autobusem do hor

Když už vám nějaký ten vlak ujede, je velká pravděpodobnost, že zanedlouho pojede další. A to byl i náš případ. Po dvaceti minutách sedíme ve vagónu plném Japonců. Ti jsou narozdíl od nás na dnešní nepříznivé počasí dobře vybavení. Nepromokavé trekové oblečení, pevné boty a pro jistotu deštník nebo pláštěnka navíc. Jediná věc, která byla na mě nepromokavá, byl batoh s fototechnikou. Asi po půl hodině staví náš vlak v konečné zastávce Šinšimašima. Po předložení kombinovaného zpátečního lístku přesedáme na autobus do Kamikoči. Jako všude je i zde vše perfektně zorganizované. O přestupu na autobus informují zaměstnanci drah i stewardky autobusů. Na zastávce čeká několik vozů, které pojmou turisty z celého vlaku a pokračují v cestě do hor. Během hodinové jízdy se před námi otevírá nádherný pohled na vysoké hory, hluboká údolí a masivní přehrady. Autobus neustále zatáčí doleva, doprava, stoupá a projíždí četnými tunely. Pokud máte slabý žaludek bez kinedrilu se na tuto cestu rozhodně nevydávejte. Byla by škoda o všechny výhledy přijít.

Klikatá cesta kolem přehrady.

Informační centrum a maskot Kamikoči

Čím blíže jsme našemu cíli, tím více je mraků na obloze. Můj plán na slunečný den v přírodě je tentam. Na autobusové zastávce v Kamikoči nás přivítá drobný deštík, který odezní stejně rychle, jako se objevil. Dříve než se vydáme na některou z mnoha turistických tras, které procházejí kolem řeky Azusi, ale stoupají také vysoko do hor, vydáváme se do informačního centra, kde si vyzvedáváme místenku na autobus zpět (takzvaný „seiriken“).

Vstupní branou a pravděpodobně nejčastěji fotografovaným objektem v údolí je most Kappabashi. Jak už název napovídá, je tento malebný kout, jenž je součástí národního parku  Chubu Sangaku, považován za jeden z domovů kappi. Tvora, který v Japonském folklóru vystupuje jako jakýsi vodník. Toto vodní monstrum je tváří celého údolí. Nechybí na suvenýrech, ukazuje turistům směr a varuje před odhazováním odpadků.

Zelený maskot Kamikoči.

Pokud byste se rozhodli projít údolí křížem krážem připravte se na to, že tu bez problému strávíte celý den. Z jednoho konce na druhý se dostanete přibližně za dvě hodiny. To je ovšem jen jedna z tras. Na každém břehu řeky jsou cesty, které vás zavedou k některému z mnoha rybníčků a mostů. A to ani nemluvím o túře k horské chatě Dakesawa ve výšce kolem 2200 metrů. Tu jsme si bohužel museli nechat ujít, protože kvůli dešti by strmá cesta vzhůru nebyla bezpečná.

Vzhůru na výlet i za deštivého dne.
Hory byly lehce skryté v oparu mlhy, ale i tak jsme si užily krásy japonské přírody.

Nebezpeční medvědi i opice

Krásy japonské přírody mohou obdivovat i mykologové.

Turistické trasy v údolí sem tam lemují varování před medvědy a makaky. Makakové sice žijí v horách, ale na tlupu těchto opic můžete narazit i v blízkosti řeky. Jako všude v divoké přírodě ani zde není dovoleno zvířata krmit nebo hladit. Z výskytu medvědů jsme byli trochu nervózní. Zvláště, když jsme se dozvěděli, že se v údolí nejčastěji pohybují ráno, večer a v deštivých dnech jako byl ten náš. Naštěstí jsme nakonec žádné blízké setkání neabsolvovali a zpět k mostu Kappabashi dorazili v jednom kuse.

Japonská stezka v Kamikoči.

Spořádaní japonští cestující aneb zpět do Macumota

Do odjezdu našeho autobusu zbývala půl hodina. Rozhodli jsme se proto navštívit obchod se suvenýry a koupit si nějaké občerstvení. Nakonec jsme odcházeli ne jen s obrovskými a výtečnými hruškami naši, ale také s malým přívěskem kappi. Lákání kawaii předmětů prostě nelze odolat.

Roztomilé suvenýry zelené barvy typické pro tuto oblast.

Na autobusové zastávce se již hromadily zástupy lidí. Postavili jsme se do řady, která vedla od cedulky Macumoto, Šinšimašima. Asi po deseti minutách přijel náš autobus. Řidič v uniformě vystoupil a otevřel zavazadlový prostor. Po krátkém proslovu, ze kterého jsem vyrozumněla pouze jméno konečné zastávky, začali k muži přistupovat první lidé. Žádné zběsilé nastupování a předbíhání jako v Čechách. Jeden po druhém přicházeli a ukazovali lístky. Najednou se postup zastavil a jelikož se nikdo z fronty nepohnul usoudili jsme, že nejedou tímto autobusem a přistoupili k řidiči. Ten zkontroloval naše lístky, aby nás následně poslal zpět do fronty, jelikož jsme zatím nebyli na řadě. Ano! Pán do autobusu pouštěl cestující pěkně popořadě podle místenky na lístku. Když se konečně objevila stará paní se správným číslem fronta se opět dala do pohybu. Nakonec jsme i my nastoupili a vydali se na cestu zpět do Macumota.

Autorka: Hana Tvarohová

2 komentáře u „Údolí Kamikoči – výlet do srde japonských Alp

  1. Kamikochi je nádherný kus země, zvlášť když se aspoň trochu povede počasí. Já jsem si vyšlápl od řeky nahoru směrem na chatu Dakesawa, byť jsem se nakonec kvůli počasí raději těsně před chatou otočil a pádil jsem zpět do údolí (malá reportáž je na mém blogu: http://pvapenik.blog.cz/1408/japonsko-den-20-v-japonskych-alpach-udoli-kamikochi). No a ta cesta autobusem je skutečně lahůdková! Díky za výborné připomenutí krásných míst, hned se mi po Japonsku víc stýská! 🙂

  2. V Kamikoči jsme měli štěstí na krásný květnový den se sluncem. Turistů přiměřeně a mědvědi žádní. Protože to byl celodenní výlet, povedla se nám i odbočka k jezeru Myojin se svatyní Hotaka. Naprosto kouzelné místo se spoustou makaků. Cesta zpátky byla trochu adrenalinová, abychom stihli autobus, ale jinak to byl nezapomenutelný výlet, ostatně jako celé Japonsko. Díky za krásnou cestopisnou sérii.

Komentáře nejsou povoleny.