ROZHOVOR: Tomáš Hostýnek aneb otaku poprvé v Japonsku

Dnes pro Vás mám přichystaný rozhovor s vynikajícím pianistou, studentem Západočeské univerzity v Plzni a hlavně také otaku (v tom nejlepším slova smyslu :-), Tomášem Hostýnkem. Čeká na Vás povídání o japonských seriálech, o cestě po Japonsku i o Japoncích samotných.

Co pro tebe osobně znamená termín otaku?

Spíš co neznamená! 😀 Konkrétně tímto termínem jsem měl tu čest se zabývat i na naší akademické půdě a společně s fenoménem „moe“ – jakousi emocí, vášní a vnitřním pocitem sblížení se s nějakým konkrétním seriálem, postavou atp. – si představím jedince (ať už rodilé Japonce nebo gaijin-tachi/cizince) zběhlé v současné (japonské) populární kultuře, kteří mají přehled o nejnovějších seriálech, filmech a samozřejmě vlastní nějaké ty suvenýry a „memorabilia“. Klidně přiložím fotku svého obýváků! 😀 Dokonce jsem narazil na velmi ilustrativní tričko – „otaku – check, no girlfriend – check, living in your mom’s basement – check!“ Velmi ošklivá stereotypizace! Možná že na západě by nejlepším ekvivalentem byl termín geek?

O Japonsko jsi se začal více zajímat díky seriálu Power Rangers, respektive japonskému originálu Super Sentai. Které japonské seriály máš v oblibě nyní?

Jé, konečně si někdo všiml jistých podobností mezi americkými Strážci vesmíru (morfujeme!!! :D) a japonským originálem, který se jen tak mimo jiné objevil na televizních obrazovkách již v roce 1975 (Himitsu Sentai Goranger), tedy dva roky před prvním dílem Star Wars. V podstatě se mnou série Super Sentai vydržela až do současnosti, neboť každý rok vychází nová řada s jinými herci, kostýmy a motivy, přesto základní premisa boje vesměs pětičlenného týmu hrdinů proti všelijaké vesmírné/historické/současné havěti zůstává nezměněna. Ačkoliv už téhle téměř 40leté (!) televizní sérii dlouhodobě klesají zisky z prodeje doprovodného merchandise – především hraček – doufám, že se ještě pár let zdrží. Pro mě osobně je to úžasná třicetiminutová oddychovka s poměrně jednoduchou a každodenní japonštinou, protože většina takovýchle seriálů je určená dětem (před)školního věku.

Trochu se stydím přiznat i svou druhou oblíbenou „sérii“ Pretty Cure – anime – s nápadně podobnou zápletkou boje týmu středoškolských studentek proti všelijakým jedincům ohrožujících naší milovanou planetu. Kromě japonštiny jednoduché na pochopení musím vyzdvihnout i skvělý hudební doprovod, který jsem jako klavírista milerád zařadil do svého repertoáru. Ty písničky jsou fakt boží! A hlavně je tu nikdo nezná! 😀 Během posledního roku mi také padla do oka hraná akční fantasy GARO, která, ač se odehrává v současnosti, vykazuje spíš takový ten nádech starší a „vznešenější“ japonštiny bez místy úsměvných anglicismů jako u Super Sentai nebo Pretty Cure. S chytlavými melodiemi také exceluje anime Puripara. Vřele doporučuji i satirický hraný seriál (Shin) Kampai Senshi After-V.

V roce 2014 jsi se vydal poprvé do Japonska. Kam vedly Tvé kroky?

Nó, vlastně mě s sebou vzali blízcí přátelé ze Švýcarska (původem Maďaři), se kterými jsem se seznámil prostřednictvím MMORPG (online videohry) Guild Wars 2, takže jsem si zas tak úplně nemohl vybírat, kam všude se vydáme. Což bylo vlastně strašně dobrodružný, protože poprvé jsme se „naživo“ setkali až na letišti Charlese de Gaulla v Paříži na cestě do Tokia – Hanedy. Ale naštěstí se nejdřív obrátili na mě, abych jim doporučil místa, která by stála za navštívení na ostrově Honšu a podle mých nápadů pak zarezervovali hotely v okolí. Takže jsme postupně strávili pár dnů v Tokiu (včetně návštěvy přátel v klavírním salonku Petrof), v Kanagawě, poblíž hory Fuji, v Naganu, v Kyótu (srdeční záležitost!), Amanohashidate, v Hiroshimě, Himeji atd. Celkem lehce přes tři týdny nezapomenutelných zážitků.

Tomáš se před cestou naučil hovorovou japonštinu díky sledování anime v originálním znění. :-)
Tomáš se před cestou naučil hovorovou japonštinu díky sledování anime v originálním znění. 🙂

Která místa pro tebe byla nejzajímavější? 

Tak…plovoucí brána poblíž Miyajimy měla taky leccos do sebe, ale mě osobně asi nejvíc učarovalo Kyóto..tolik historie, kultury a tradic v jednom místě se nevidí úplně každý den. Jasně, bývalý hlavní město, kde se v jedné čtvrti po večerech volně procházejí gejši (které nás rázně odpálkovali „yamete kudasai“ po dotazu o fotografii), Nichiki market atd…ale pro mě z Kyóta dýchal takový ten starý duch Japonska, kdy nebylo výjimkou vidět vedle sebe japonského businessmana v obleku západního střihu a „domorodce“ v kimonu/yukatě. Možná i díky návštěvě tamního muzea mangy a nedalekým ateliérům Toei (pro otaku dobrý!) – společnosti stojící např. za Super Sentai – mi právě Kyóto utkvělo hodně v paměti.

Také naše úplně náhodná účast na slavnosti světel (či nějaká podobná omatsuri) v Ósace a na úpatí hory Fuji + klavírní vystoupení v Tokiu u japonských přátel, se kterými jsem se seznámil loni v Praze na soutěži Pianista roku, měly leccos do sebe…takhle vstřícní lidé…hned bych si pár z nich přivezl zpátky do Čech! 😀

Co Tě nejvíc zaujalo ve čtvrti Akihabara?

Asi ty všudypřítomné davy Japonců pohybujících se tak nějak rychleji, než by člověk čekal, všudypřítomná hudba z nejnovějších anime, obrovské reklamní poutače, na každém rohu krámek s anime merchandise, velké množství volnočasových (několikapatrových) center, podomní prodejce (levné!) elektroniky (která ale mimo Japonsko extra dobře nefunguje – hlavně telefony) jsme samozřejmě také museli prozkoumat…a do toho všeho člověk de facto neustále narážel na obchůdky s vynikajícím japonským jídlem, na občasné svatyňky a menší chrámy snoubící se s téměř nekonečnou betonovou záplavou….

Hlavně v Akihabaře se odehrávala celá jedna série jakési parodie na Super Sentai s názvem Hikounin Sentai Akibaranger, čili mnoho míst jsem tak nějak instinktivně na vlastní oči poznal! 😀 Pocit k nezaplacení! Jo a taky maiden café s myriádou různých motivů od Hello Kitty, přes nindži, až po např. trochu odvážnější verze pro dospělé….tam jsme samozřejmě nebyli!

Navštívil jsi i některou z heren pačinko?

No jéje! I v sebezapadlejší vesnici (což jsou v Japonsku městečka s cca 300 000 obyvateli…) jsme na ně naráželi poměrně často. Prý vznikly poprvé v Nagoye těsně po druhé sv. válce jako snaha nějak smysluplně využít kuličková ložiska! Mě osobně na hazard moc neužije, to už radši karaoke (a u japonských písniček nepoužívali romaji, pffff!) nebo ta volnočasová centra, ale atmosféra naplněná řinčením žetonů, zvuků automatů a hlasité hudby má, minimálně pro Japonce, svoje specifické kouzlo….co tam se protočí peněz…dokonce se pačinko stávají místem seznamování a randění! To musí být vodvaz! 😀 100 yenů se používá jako taková startovní suma na vhození do rozličných výherních/nevýherních strojů, případně směněné za žetony kvůli japonským zákonům.

Přihodily se Ti během pobytu v Japonsku nějaké nepříjemnosti?

No, v zásadě probíhalo vše jak po másle. Díky tomu, že společně s kamarádkou ze Švýcarska poměrně ovládáme alespoň základy japonštiny, dokázali jsme se i v dosti odlehlých a rurálních oblastech – kde turisty neviděli hodně dlouho – domluvit, což místním obyvatelům neuvěřitelně imponovalo…dokonce jsem v jednom muzeu nindžů získal zadarmo deštník (který stále mám!) od tamního průvodce, kterému jsem japonsky pochválil výstavu a uctivě poděkoval za provedení a služby. „Politeness sure comes a long way!

Ale v jednom momentě se nám taky né úplně dařilo, když při odjezdu z Kyóta jsme měli nastoupit na vlak v 12.26, přičemž po dopoledni v muzeu mangy a po krátkém obědě už jsme tak trochu tušili, že čas na desert si budeme muset nahradit někdy jindy, no a onen vlak nám jednoduše o pár minut ujel, kdy další do naší příští destinace odjížděl až o několik hodin později. Kamarádky manžel, zaměstnanec švýcarských drah, doslova zuřil..naštěstí spíš tiše, ale i tak nebyla nálada úplně veselá. Pro mě osobně prkotina, ale ten další vlak byl pro nás o dost dražší (mimo linku JR) a značně pomalejší, takže…Nakonec to ale dopadlo nad očekávání dobře, neboť v tom dalším vlaku jsme se seznámili s usměvavým tchajwansko-japonským párem, se kterým jsme strávili celý další den v naší nové destinaci, a který se odstěhoval následující rok do Evropy, kde moji švýcarští přátelé měli tu čest pohostit je ve Švýcarsku i v Maďarsku. Takže nakonec výhra! Ač to málokdo přiznal, tohle nám dokázalo trudomyslnost zahnat velmi rychle! 😀

Kterého japonského suvenýru si nejvíc ceníš?

Jé, to je jak vybírat mezi oblíbeným dítětem u osmerčat (viz Simpsonovi! :D)! Osobně považuji za skvělý úlovek různé cetky, přívěsky a plakáty z mých výše zmíněných oblíbených seriálů, výborné anglicko-japonské slovníky a hlavně asi skvělou repliku katany za bratru 8000 yenů z Kyóta, kterou pak letištní sekuriťáci zkoumali a prohlásil o ní, že to je hračka! Načež jsem japonsky pronesl, že to sice ano, ale LEGENDÁRNÍ hračka z dob minulých! 😀 Nesmírně si také vážím navázání známostí s rodilými Japonci, se kterými stále zůstávám v kontaktu…no a těch cca 3000 obrázků a několik hodin videozáznamu už jsou jen takové třešničky.

Co Tě v Japonsku nejvíc překvapilo?

Neuvěřitelná zdvořilost, vstřícnost (i směrem k cizincům…ani v Hirošimě nikdo nechoval zášť vůči Americe), ochota pomoci a poradit…omylem mi v Tokiu např. vypadla peněženka a jeden uspěchaný businessman se zastavil, přestal mluvit do telefonu a upozornil mě na to a počkal, než jsem ji zvedl a bezpečně uložil…prostě paráda! Tam by člověk mohl nechat otevřený i barák a nestrachovat se o zloděje. Taky pohostinnost, pro mě úžasně fungující mentalita (v některých ohledech…upracovat k smrti bych se úplně nechtěl, hahaha, ehm.), idea dávání dárků a obecně vysoká společenská kultura. Zvlášť cizinci se v obchodech cítí jako takové béčkové celebrity! A když ještě trochu ovládají japonštinu? „Mind-blowing!“ 😀

Ačkoliv se člověk Japonskem i v akademické sféře zabývá už pár let, stejně jsem si tam připadal trochu jak Alenka v říši divů (asi jako Alan McFarlane a jeho kniha Japonsko za zrcadlem). Snad se mi zas poštěstí v nejbližší době se znovu vydat na dvanáctihodinový let do země vycházejícího slunce…

Díky moc za vyčerpávající rozhovor a doufám, že se bude líbit čtenářům, stejně jako mně. 🙂