Osaka – město kulturních a kulinářských zážitků

Je úterý, šest hodin ráno. Místností se nese ten nejotravnější zvuk, jaký znám. Vyzváněcí melodie budíku na mobilu. Neochotně vstávám z vyhřáté postele. Není času nazbyt. Musíme se nasnídat, sbalit věci a vyrazit na nádraží. Před námi je nejdelší přesun z celé dovolené. Bezmála pěti hodinová cesta z Kawaguchika do Osaky.

Cesta do Osaky

Vše je o dobrém plánování. Pokud si chcete dovolenou v Japonsku užít co možná nejvíce, nestačí pouze přijít na nádraží a nasednout na první vlak, který pojede. Zdánlivě nejsnadnější cesta může vzít totiž nejvíce času. Trasa z Kawaguchika do Osaki je toho zářným příkladem. Existují dva způsoby, jak se do Osaky dostat. První možností je cesta vlakem. V ideálním případě pouze se třemi přestupy v Otsuki, Hachioji a Tokiu. Tato trasa trvá přesně pět a půl hodiny. Může se ale protáhnout, jestliže budete přestupovat v jiných městech. Druhá možnost zahrnuje cestu autobusem do stanice Mishima, kde pohodlně přestoupíte na šinkanzen do Osaky.

Krátce po sedmé stojíme v řadě na autobusové zastávce na nástupišti číslo 6. V ruce držím dvě místenky a čekám na příjezd autobusu. Stejně jako v předešlých dnech i dnes je obloha zatažená. Předpověď počasí pro oblast kolem hory Fuji není nijak příznivá. „Snad se v Osace dočkáme konečně sluníčka,“ pomyslím si krátce před tím, než před námi zastaví autobus. Za volantem sedí řidič v obleku a s bílými rukavicemi. Působí mnohem víc jako řidič luxusní limuzíny, než zaměstnanec dopravního podniku. Jeden po druhém nastupujeme do vozidla. Kdo si nestačil zakoupit jízdenku na nádraží, bere si z malého automatu v autobusu lísteček s číslem. Toto číslo označuje místo nástupu a podle tabulky ve voze si snadno zjistíte, kolik budete řidiči platit při výstupu.

První setkání s šinkanzenem

Do cílové stanice Mishima přijíždíme po hodinové cestě nádhernou krajinou. „Musím se sem zase jednou vrátit!“ přísahám si, když se otočím za naším autobusem. Kvůli nabitému programu se nemůžeme na žádném místě příliš dlouho zdržovat a tato část Japonska by si zasloužila alespoň týden pro důkladnější objevování. Autobusová zastávka přiléhá opět k železniční budově, a tak nemusíme ztrácet čas blouděním po městě. Naše první kroky vedou do kanceláře Japonských drah a poté do nedaleké pekárny, kde si kupujeme malou svačinku. Kvůli úspoře času a strachu, že nám šinkansen ujede před nosem, svačíme na nástupišti. V tom se ozve hlášení, které muselo znamenat něco jako: „Vážení cestující stanicí zanedlouho projede expres Nozomi.“ Netrvá to dlouho a k uším nám doléhá hučení blížícího se rychlovlaku. Zvědavě koukám zleva do prava a vyhlížím tuto železniční legendu. Vedle mě sedící přítel vstává a zapíná fotoaparát na mobilu. Dříve než však stačí spustit kameru, stanicí doslova proletí šinkansen. Ohroměně zírám na vlak, který v plné rychlosti projíždí kolem nás. Poryv větru zvedá do vzduchu tašku s pečivem na mém klíně a jen v poslední chvíli zachytávám naší snídani. Za pár sekund je kovový had opět pryč. „Stihl si ho natočit?“ ptám se stále v mírném šoku. „Ne! Byla to taková rychlost, že jsem natočil jen poslední soupravu.“ odpoví přítel a oba si vyměníme pobavené výrazy. Na náš vlak čekáme dalších deset minut. Do té doby stanicí „proletí“ další dva expresy. S úsměvem sleduji zaskočené a pobavené tváře západních turistů, kteří stejně jako my poprvé viděli šinkansen v akci. Na své poprvé a létající pečivo prostě nikdy nezapomenu!

Krásný dárek od spolucestujících Japonek

Jelikož jsme si lístky vyzvedli na poslední chvíli, ve vlaku sedíme odděleně. Já se dvěma staršími ženami a přítel o pár sedaček dál s elegantně oblečenou nicméně zamlklou stařenkou. Mé společnice jsou usměvavé a co chvíli se mě na něco ptají v Japonštině. Nakonec mladší z nich vytáhne tablet a pomocí překladače se dorozumíváme. Zjišťuji, že jde o matku s dcerou, které cestují za příbuznými v Kyótu. Já jim na oplátku vyprávím, že jsem z České Republiky, ukazuji fotky rodného města a vyjmenovávám místa, která jsem v Japonsku doposud navštívila a kam se chystám. Asi po hodině se mě mé společnice zeptají, zda mi nevadí, že budou obědvat a s úsměvem mi nabízejí mandarinku. Po jídle si opět povídáme. Starší žena mi podává dvě malé, ručně vyrobené panenky a mladší mi popisuje, že jde o dekoraci, kterou její matka vyrábí. Když chci panenky vrátit obě gestikulují, že je to dárek. V ten moment mě mrzí, že nemám nic, co bych mohla dát dvojici na památku. „Příště si s sebou musím vzít nějaké pohlednice a přívěsek Krtka pro podobné případy.“ napadne mě a zlobím se sama na sebe. Krátce před příjezdem do Kyóta se se mnou ženy loučí. Děláme si společnou selfie, načež pomáhám dámám s kufrem. Vůz se v Kyótu téměř vylidní a do Osaky sedíme s přítelem opět spolu.

Ručně šité panenky, které jsem dostala od spolucestujících Japonek.

Konečně v Osace

Šinkansen zastavuje v železniční stanici Shin-Osaka, která je relativně daleko od centra města. Metrem se proto přesouváme jednu zastávku do stanice Osaka. Jak už je to v Japonsku zvykem, toto nádraží připomíná malé město s obchodními pasážemi a vyznat se tu, je v první moment problém. Po krátkém bloudění stojíme před infocentrem, ve kterém kupujeme Osaka Kaiyu Ticket. Jednodenní lístek, který zahrnuje vstup do akvária a možnost neomezeně využívat hromadnou dopravu ve městě. Osacké akvárium Kaiyukan (Osaka Aquarium Kaiyukan) se nachází nedaleko Osackého zálivu a patří mezi největší akvária na světě. Dostat se k němu lze pohodlně metrem. Vystupujeme na nejbližší zastávce Osakako a podle ukazatelů neomylně míříme k našemu cíli. Čím jsme blíž, tím větším davem se prodíráme. V této části města se nenachází jen ráj pro milovníky mořských živočichů, ale také Legoland, gigantické Ruské kolo, muzeum, galerie a také množství obchodů a restaurací. A kdyby snad tato nabídka nikoho nezaujala, nedaleko je i zábavní park amerického filmového studia Universal Studios Japan.

Ruské kolo, Legoland i gigantické akvárium na jednom místě.

Gigantické japonské akvárium

Míjíme všechna tato centra a míříme k ohromné budově akvária, která byla poprvé otevřena v roce 1990. Na několika patrech se nachází 27 nádrží, z nichž každá představuje specifickou oblast Tichomoří. Největší z nich, 9 metrů hluboká a 34 metrů dlouhá nádrž je domovem chlouby akvária žraloků velrybích. Dohromady je v těchto nádržích 470 zvířecích druhů a neskutečných 29.000 zvířat! Od otevřených pokladen vede několik lidských hadů. My se jim však jako VIP vyhýbáme a kráčíme rovnou k turniketu, který nás po načtení lístků pouští dál. Po schodech vystoupáme vzhůru až do tunelového akvária s drobnými mořskými rybičkami. Nacházíme se v 8. patře budovy, která je věnována japonským lesům. Zalesněný prostor s jezírkem obývá několik vyder malých, které si mezi sebou hrají a plují ve vodě. Co chvíli hučení padající vody, zpěv ptáků a cvakání spouště fotoaparátu přehluší hlas některého z Japonců: „Kawaii!“ přitakávají sborově všichni přítomní. Já však za nejzajímavějšího obyvatele japonských lesů považuji v následné místnosti odpočívajícího velemloka japonského. Při pohledu na svalnaté tělo a velkou tlamu, chápu, proč se mnoho lidí domnívá, že právě tento tvor je žijícím předobrazem bájného kappi. Z Japonských lesů se přesouváme pod hladinu Aleutských ostrovů. Opět nejvíce obdivu získávají vydry, tentokrát mořské. U nádrží s nepříliš barevnými rybami se zastavujeme jen na chvíli. Za dalšími dveřmi již na nás čekají tuleni a lachtani kalifornští. Ze zálivu Monterey se přes Panamský záliv ocitáme v Ekvádorské džungli.

V akváriu nebyla nouze o výstavní kousky všemožných krabů.

Nejfotografovanějšími zvířaty v této expozici jsou zaslouženě kapybary, největší žíjící hlodavci. Sklízejí nadšené reakce zejména u dětí a to nejen díky svému roztomilému vzezření, ale především popularitě postavičky Kapybarasana. V následujícím patře se ocitáme na Antarktidě mezi tučňáky a také se nám poprvé naskytne pohled na největší akvárium se žraloky velrybími, rejnoky, tuňáky a dalšími rybami. Jedním z nejúžasnějších zážitků pro nás i ostatní turisty je nepochybně místnost s bazénkem s rejnoky, na které si můžeme sáhnout. Při vstupu nás přivítá pracovnice akvária, která neúnavně v japonštině a angličtině upozorňuje návštěvníky na nutnost umýt si ruce před dotekem na zvířata. Přicházím k jednomu z mnoha umyvadel a pak se vracím k bazénku. Ten je plný větších či menších rejnoků. Někteří jsou světlí, jiní tmaví. První paryby se dotýkám spíše omylem, když mi proplave pod rukou. Bříšky prstů přejedu po hladké zároveň však i slizské kůži. Je to nepopsatelný pocit. S úsměvem sleduji rodiče, kteří svým dětem vysvětlují, jak se rejnoka dotknout. Některé děti se zvířat dotýkají bez pobízení, jiné jsou vystrašené. Nakonec však všichni odcházejí do dalšího patra s nadšením. Prohlídková trasa nás několikrát zavede zpět k obrovské nádrži. S každým patrem se ocitáme hlouběji a hlouběji. A zatímco v horní části pluli především hejna sardinek a rejnoci, u dna se drží divně vypadající ryby s minimálním pigmentem. Ocitáme se v Japonském příkopu a hlubokém moři. Zdejší živočichové jako kdyby vylezli z knihy Julese Vernea Dvacet tisíc mil pod mořem. Chobotnice velká, gigantický velekrab japonský, přerostlý korýš Batynomus obrovský. Tunelem se přesouváme do poslední části expozice věnované medúzám. Před každým akvárkem se mačkají lidé. Prohlížejí si a fotí tyto malé mořské víly, které se elegantně vznášejí ve vodě. Do obchodu se suvenýry a k východu se dostáváme po dvou hodinách. Nevěřícně koukám na čas, který nám v akváriu uletěl, jak šinkansen.

Na své si v akváriu přijdou milovníci mořských hlubin.

Centrum Osaky

Metrem se vracíme zpět do centra Osaky. Vozy jsou přeplněné a tak se mačkáme jeden na druhého. Během bezmála dvacetiminutové cesty si všímám jedné z mála věcí, která se mi na Japonsku nelíbí. Nikdo tu není zvyklý pouštět sednout staré lidi. Nejblíže nám sedí mladá dívka s vysokými podpatky, student ve školní uniformě a dvojice starších mužů. Nikdo z nich nevstane a nepustí sednout stařenku, která před nimi stojí. „Jak je to v téhle zemi možné?“ napadne mě a nechápavě zakroutím hlavou. Nikdo si ženy nevšímá. Mladí se věnují mobilním telefonům a starší dohánějí spánkový deficit. To je ostatně oblíbená zábava většiny Japonců. Nikdy bych nevěřila, že je možné usnout v metru a to ve stoje. Tady to ale lidé praktikují okamžitě, jen co se něčeho chytí. Během cesty tak pozoruji těla, která se naklánějí do všech stran podle pohybu vozu. Čekám, kdy se někdo z nich svalí na zem, avšak marně. Neuvěřitelný výkon!

Jedna z mnoha malebných osackých uliček.

Čtvrť zábavy – Dotonbori

Vystupujeme ve stanici Namba, která je nejblíže světoznámé čtvrti Dotonbori. Na tohle místo jsem se neskutečně těšila! Vidět na vlastní oči „Osacký Václavák“! To, že jdeme dobře nám potvrzuje neustále houstnoucí dav a zvětšující se počet neonových poutačů. Je přibližně sedm hodin večer. Všude je plno lidí. U stánků, v obchodech, v hernách. Všude a na všechno se stojí fronta. Připadám si jak Alenka v říši divů. Nevím, kam se dřív podívat a co ochutnat. Osace se dříve říkalo Naniwa – kuchyně říše, a tak by byla škoda nevyzkoušet některé ze zdejších vyhlášených jídel. Naše volba nakonec padne na chobotnicové koule takoyaki. Zastavujeme u stánku s venkovním grilem. Dvojice kuchařů před našimi zraky připravuje těstíčko s nasekanými kousky chobotnic, jarní cibulky a červeného zázvoru. Pod jejich rukama se z této směsi na grilu stávají koule, které se následně prodávají po šesti až osmi kusech zhruba za 300 yenů. Odnášíme si svou šestici kuliček politých omáčkou okonomiyaki, majonézou a posypanou vločkami sušeného tuňáka katsuobashi ke stolu a dáváme se do jídla. A stejně jako asi každý turista si okamžitě spálíme jazyky od horkého těsta a kousku chobotnice. Čerstve udělané takoyaki jsou uvnitř tak horké, že se skoro nedají jíst. Na druhou stranu jsou ale příšerně dobré, a tak se tentokrát s větší opatrností pouštíme do další koule.

Příprava takoyaki je zajímavou atrakcí i na pohled.

Kdo dává před jídlem na ulici přednost restauraci, může si vybrat z nespočtu podniků, které své zaměření ukazují nejlépe obrovským poutačem. Nad hlavami nám proto visí něco, co připomíná talíř žeber, chobotnice, krab, ryba fugu, nebo kráva. Nepochybně také nepřehlédnete osmipatrovou restauraci Cui-daore, kde se v každém patře servíruje jiný typ Ósacké kuchyně.  Na své si tu ale přijdou i milovníci pačinko heren a karaoke barů, kterých je v celé čtvrti nespočet. Pokud si nepůjdete přímo zahrát, jistě se u některé z heren zastavíte a budete sledovat neuvěřitelný ruch uvnitř. Nás, podobně jako skupinku několika dalších turistů, zaujala dívka, která u vchodu jedné z heren tančila před automatem jednu hru za druhou a to vždy na úrovni Master.

Spojení videoher a fyzické aktivity je už v Japonsku samozřejmostí.

V ulicích Dotonbori se procházíme dlouho do noci. Ochutnáváme několik druhů yakitori a misku unagi. Je tu toho tolik, že nevíme co dřív vyzkoušet. Když se nakonec vracíme do hotelu o několik jídel těžší a o pár tisíc yenů lehčí, odnášíme si s sebou jedinečný kulturní a kulinářský zážitek.

Autorka: Hana Tvarohová

1 komentář u „Osaka – město kulturních a kulinářských zážitků

  1. S Ósakou jsme si na sebe museli napřed trochu zvyknout, na první pohled mi přišla jako neorganizovaný blázinec, ve kterém není možné nezabloudit. Ale při druhé návštěvě jsme na sebe měli naštěstí víc času, takže jsme si nakonec kápli do noty. No a akvárium pro mě bylo nezapomenutelným zážitkem, to tokijské mu nesahalo ani po kotníky :-).

    Ty panenky jsou moc milý dárek. Já jsem s sebou po Japonsku nosil brožurky z jedné výstavy svých fotografií a ukázalo se, že je to pro Japonce velmi srozumitelný drobný dárek, kterým jsem oplácel četné laskavosti.

Komentáře nejsou povoleny.