Na kole kolem hory Fudži až do lesa sebevrahů

Čtvrtý den v Japonsku se opět nesl ve znamení zatažené oblohy. Vrcholky hor zakrývala šedivá oblaka, která neustále hrozila deštěm. „Ještěže už dnes jedeme pryč!“ pomyslela jsem si během snídaně. Přesto jsem se neubránila mírnému smutku. Tohle, na japonské poměry, malé město mi přirostlo k srdci.

Ráda bych tu strávila víc času. Vyrazila znovu do hor, nebo na výlet do okolních historických vesnic a městeček. Podle původního plánu jsme dnes měli navštívit Nagano a nedaleký opičí park Jigokudani. Určitě každý viděl alespoň jednou fotografii makaků červenolících koupajících se v tamním onsenu. Mě jejich blažené výrazy provází už od dětství, kdy jsem je poprvé viděla v přírodopisném dokumentu v televizi. Naneštěstí krátce před odletem z Čech jsem se dočetla, že v období od začátku října do konce listopadu mají tyto opičky období říje, a tak se zdržují převážně v horách a do onsenu v údolí přicházejí jen vyjímečně. Protože nechceme ztrácet čas ani peníze nejistým výletem, rozhodli jsme se pokračovat do naší další destinace. Do městečka Fujikawaguchiko. Jak už název napovídá, tato bezmála 26 tisícová obec se rozkládá na úpatí hory Fuji a podél jezera Kawaguchiko.

Výhled na jezero u městečka.

Pohoda na japonské železnici

Poučeni z předchozího dne vyrážíme na vlakové nádraží s dostatečným předstihem. V kanceláři Japonských drah nám usměvavý mladík předá lístky na vlak a kostrbatou angličtinou vysvětluje důležité informace. Před námi je tříhodinová cesta s jedním přestupem ve stanici Otsuki, kde musíme zakoupit nový lístek, poněvadž trasu do stanice Kawaguchiko již spravuje jiný dopravce. Čas na přestup jsou pouhé tři minuty. Při téhle myšlence mě polije horko. Děsí mě představa rozlehlého a nepřehledného nádraží s několika nástupišti. Zbytečně. Jak už jsme se přesvědčili předchozího dne. Když vám jeden spoj ujede, zanedlouho jede další.

Z tématicky pomalovaného vlaku je možné za dobrého počasí vidět horu Fudži.

Výhled na sopečnou horu Fudži

Do odjezdu zbývá ještě patnáct minut a tak zamíříme k nádražnímu stánku prohlédnout si místní suvenýry a lákavě vypadající krabičky bento. Nakonec se spokojím se sandwichem a horkým čajem. K mému překvapení mi obsluha do kelímku vkládá dva sáčky již tak silného čaje. Následný výluh křiví ústa a probral by i mrtvého. Zanedlouho si však na chuť zvykám a užívám si cestu vlakem jako místní. Čím déle jedeme, tím méně je nízké oblačnosti. Nebe zůstává šedivé, avšak ve výhledu na okolní hory nic nebrání . Asi půl hodiny před příjezdem do přestupní stanice spatřím povědomou kuželovitou siluetu. Je to ona! Hora Fudži v celé své kráse. Rychle vytasím foťák a udělám první snímky. Kdo ví, zda bude sopka vidět až dorazíme do cíle.

Japonští zemědělci pracující s výhledem na slavnou horu Fudži.

Přestup ve stanici Otsuki je nakonec úplně bezproblémový. Jako všude i zde je vše přehledně značené. Podle ukazatelů se bez zaváhání přesouváme k malému okénku, kde zakoupíme lístek na další vlak. Ten už na nás o pár kroků dál také čeká. Cesta do Fujikawaguchika trvá další hodinu, během které se nám otevírají pohledy na majestátní stratovulkán, ale také na místní obyvatele pracující na poli a zahrádkách svých domů. Téměř vesnickou atmosféru naruší až na konci cesty velký zábavní park Fuji-Q Highland, jehož dominantou je obrovská horská dráha. Nechce se mi ani věřit, že je zde něco takového! Že jsou lidé ochotní absolvovat dlouhou, několika hodinovou cestu ne za krásami zdejší přírody, ale za tímhle kolosem… Upřímně se mi uleví, když necháme tohle místo daleko za sebou.

Skutečná cesta k Lesu sebevrahů

Pokud jste viděli film Les sebevrahů vzpomenete si jistě na scénu, kdy hlavní hrdinka vystupuje na železniční zastávce uprostřed lesů a k nejbližšímu domu se dostane až po dlouhé cestě po opuštěné silnici. Filmaři nemohli být od reality dál. Konečná stanice Kawaguchiko není sice nijak velká, ale je v centru městečka a přiléhá k ní i autobusová zastávka. Fujikawaguchiko na nás od prvního okamžiku působí velmi přátelským dojmem. Všude je mnoho obchůdků, restaurací a půjčoven kol. Naše první kroky vedou do hotelu, kde si necháváme všechny věci a vyrážíme na prohlídku města a ke břehu jezera Kawaguchiko. Je neděle podvečer. Následující den je státní svátek Den zdraví a sportu. Městečko je plné lidí. Obzvláště podél jezera je rušno. U břehu sedí rybáři, jeden vedle druhého, jako ptáci na drátě vysokého napětí. Po jezeře plují labutí šlapadla a kolem nich větší či menší lodě s motorem. Naše kroky vedou k východnímu břehu jezera, odkud téměř na vrchol hory Tenjo vede lanovka s úsměvným názvem Kachi Kachi. Tento název získala lanovka podle stejnojmenného lidového příběhu Kachi Kachi Yama, ve kterém se králík mstí za smrt vesničanky loupeživému mývalovi. V ostrém kontrastu s drsným příběhem jsou kabinky lanovky vyzdobeny roztomilými postavičkami zvířat. Naneštěstí se ke stanici lanovky dostáváme krátce po zavírací době a tak nám nezbývá než se vrátit zpět do města na večeři a do hotelu.

Na labutích šlapadlech se můžete projet i v dalekém Japonsku.

Japonská půjčovna kol

Je pondělí, pátý den naší dovolené. Stačí jeden letmý pohled z okna, aby nám bylo jasné, že dnes nás žádný teplý, slunečný den nečeká. Hora Fudži je schovaná za mraky. Vzduch je studený, mobil hlásí pouhých 13 stupňů. Po snídani vyházím z batohu všechny nepotřebné věci. Naopak dovnitř schovám foto techniku, pití, sušenky, peníze a doklady. Na sebe si natáhnu dvě trička a mikinu. S takovou zimou jsem nepočítala. Přesto nás nepříznivé počasí neodrazuje od plánu strávit Den zdraví a sportu aktivně projížďkou na kole kolem jezer Kawaguchiko, Saiko, Shōji a Motosu. Z hotelu se vydáváme směrem k nádraží k jedné z mnohých půjčoven kol. Za 1.500 yenů na osobu a den si půjčujeme kola. Majitel nám daruje na cestu vizitku se svým telefonním číslem, A4 s vytištěnou mapou a několik bonbonů. „Kola vraťte do pěti hodin večer. Přeji Vám hezký den.“ S těmito slovy se muž otočí a zavře za sebou dveře.

Kola máme půjčená a můžeme vyrazit na cestu.

Jízda na kole v Japonsku

Plán cesty je jasný. Jet podél jezer a držet se pokud možno mimo silnici. Prvních dvacet minut je bezproblémových. Podél jezera vede široký chodník pro pěší a kolaře. K mému překvapení je i v tento studený den všude mnoho lidí. Potkáváme rodiny s dětmi na procházce, jiné kolaře (nejčastěji zahraniční turisty) a rybáře. Cyklostezka se po dalších pěti minutách kříží s velkou silnicí a navazujícím mostem. Zábradlí a cedule zakazují pěším přecházet silnici. Až o několik metrů dál je nenápadná cesta vedoucí do podchodu. Konečně jsme na druhé straně a opět pokračujeme v jízdě. Míjíme loděnici, kde skupinka mladíků v dresu připravuje svou sportovní veslici. Čím déle jedeme, tím méně zahraničních turistů potkáváme. Zato Japonci si užívají státní svátek naplno. Na severní straně břehu jezera se překvapivě ocitáme v rozsáhlé veřejné zahradě s úzkými dřevěnými chodníčky. Sesedáme z kola a pokračujeme dál pěšky. Po několika minutách přicházíme k velké ceduli, na níž je vyfocen pohled na rozkvetlou zahradu, jezero a horu Fudži. Smutně se podívám před sebe na zamračený horizont. „Ještě, že jsem si udělala fotku včera.“ povzdechnu si smutně a pokračuji dál.

V oblasti si lze zakoupit velké množství suvenýrů s tématikou hory Fudži, včetně spousty laskomin.

Výlet do japonské svatyně

Asi po hodině cesty odbočujeme od jezera směrem do lesů. Podél hlavní silnice, která vede k jezeru Saiko. Cesta strmě stoupá do kopce a já poprvé za celou dobu nevnímám zimu. Svaly mám napnuté, rukama křečovitě svírám řidítka a ve tváři se mi zrcadlí zmučený výraz. V tom můj pohled upoutá masivní rudá brána Torii. Vstup do malé lesní svatyně kousek za městem. „Fotopauza!“ Zavolám na přítele a seskakuji z kola. S velkým vděkem přebíhám silnici a vstupuji do pečlivě udržovaného chrámu. Sochy mýtických, zlověstně se tvářících šelem krásně kontrastují se zelenou barvou okolních stromů. Chvíli jen tak stojím a užívám si atmosféru tohoto místa. Nikde nikdo, jen my a někde v oblacích se tyčící hora Fudži. Je to nádherný pocit. Po krátké přestávce se opět neochotně vrátím ke kolu a horko těžko se rozjíždím.

Není nad okamžiky, kdy si užíváte atmosféru nepřelidněné japonské svatyně.

Každá cesta, která vede nahoru, musí vést také dolů. Po dlouhých minutách přichází odměna v podobě dlouhého sjezdu. Konečně cesta podle mého gusta! Spokojeně se nechávám unášet až ke břehům jezera Saiko. Druhé nejmenší z pěti jezer, které se nacházejí u úpatí hory Fudži je zároveň se svými 71,1 metry druhé nejhlubší. Narozdíl od Kawaguchika je u tohoto jezera minimum budov. Za to je tu jeden rozsáhlý kemp, u kterého se opět soustředili rybáři.

Aokigahara a japonské jeskyně

Po další čtvrt hodině míjíme ceduli, která nás vítá v Národním Parku Saiko Aokigahara. Ano! Světoznámý les sebevrahů není daleko. Dříve než se vydáme směrem k tomuto místu zamíříme k jedné ze tří jeskyní. Netopýří (Bat cave), Ledová (Ice cave) a Větrná (Wind cave) jeskyně jsou oblíbenými turistickými cíly. O tom se zakrátko sami přesvědčíme u Ledové jeskyně. V této jeskyni jsou dokonce i v létě teploty pod bodem mrazu. Z toho důvodu bylo toto místo již od devatenáctého století využíváno pro skladování ledu. Kruhová trasa vnitřkem jeskyně není nijak dlouhá a obsahuje pasáže s nízkými stropy a kluzským schodištěm. Jako již dířve v Kamikoči (Kamikōchi) i tady jsou místní v bundách lépe připravení na podmínky uvnitř jeskyně. Pokud ale přijedete bez potřebného vybavení, můžete si nějaké teplejší oblečení koupit v přilehlém turistickém centru a zároveň obchodě se suvenýry.

Poházené předměty v lese sebevrahů.

Teplota vzduchu klesá a čas pokročil. Z našeho původního plánu objet čtyři z pěti jezer sešlo. Podle navigace v mobilu se vydáváme na cestu zpět. Dříve než tak učiníme si ale uděláme malou zajížďku do lesa sebevrahů. Jedeme po vedlejší silnici, která není tolik využívána. Jen vyjímečně potkáváme auta. Les je čím dál hustší a nepodobá se žádnému, jaký jsem doposud navštívila. Zem je hrbolatá, plná velkých sopečných kamenů, které jsou porostlé mechem a kořeny stromů. Nedaleko silnice se čas od času válí bota, CD, časopis nebo prázdný obal. Upřímně pochybuji, že by tady tyhle věci zahodil nějaký sebevrah a s provazem a jednou botou se vydal hlouběji do lesa. Tíživou atmosféru místa nejvíce dokresluje fakt, že v Aokigahaře nezpívají žádní ptáci. Pouze zvuk projíždějících vozidel a naše hlasy narušují hrobové ticho. Zima se nám pomalu vkrádá do morku kostí, a tak otáčíme kola a vracíme se zpět do Fujikawaguchika. Tenhle den nevyšel úplně podle našich představ, ale i tak na něj nikdy nezapomeneme!

Autorka: Hana Tvarohová

1 komentář u „Na kole kolem hory Fudži až do lesa sebevrahů

  1. Aokigahara mě fascinovala svou rozvrásněností, občas to tam mimo bezpečné pěšiny je docela ozlomkrk, a při návštěvě jeskyní jsem jen doufal, že to země ještě chvilku vydrží v klidu a nezatřese se :-). No a na oblast Fujikawaguchiko mám neuvěřitelné vzpomínky dané tím, že jsem na toto nádherné místo (spolu s výstupem na Fudžisan) měl celých šest dnů a nemusel jsem nikam spěchat. Velké díky za připomenutí.

Komentáře nejsou povoleny.