Mijadžima – ostrov, kde bohové a lidé žijí společně

Stará šintoistická legenda vypráví o dlouho trvajícím sporu mezi bohem bouří a moří Susano-o-no Mikoto a jeho sestrou bohyní slunce Amaterasu, a také o ostrově Mijadžima. Když měl Susanoo na příkaz svého otce opustit nebe, rozhodl se naposledy navštívit svou sestru a rozloučit se s ní. Vydal se proto do slunečního paláce. Po cestě způsobil Susanoo velkou zkázu, až se dokonce i samotné hory otřásaly. Z toho důvodu byla Amaterasu přesvědčena, že její bratr nepřichází s dobrými úmysly…

Aby sestru přesvědčil o opaku, rozhodl se bůh bouří vykonat zázrak. Snědl sestřin náhrdelník a po chvíli z pusy vychrlil mlhu. Z této mlhy se narodilo pět mužských božstev. Na důkaz důvěry bohyně slunce vykonala podobný rituál s mečem svého bratra a tak se zrodila trojice ženských božstev. Jelikož se krásné dívky „narodily“ z Susanoova meče, odvedl si je bůh z paláce jako své dcery. Od té doby byly tyto sestry uctívány jako bohyně, které zajišťují blaho císařské rodiny, stráží národ a chrání námořníky.
Jednoho dne se trojice mořských bohyň plavila na lodi a hledala vhodné místo, kde by se usadila. Až náhle dopluly k ostrovu Mijadžima. Hornatý ostrov porostlý javory ženám učaroval, a tak se na něm usídlily. Krátce na to vyrostla v malém zálivu svatyně. Podle starobylého záznamu se tak stalo v roce 593, kdy císařovna Suiko dosedla na trůn.

Malůvka zobrazující japonskou legendu.

Jak se dostat na Mijadžimu

Na Mijadžimu (Miyajima) se lze dostat dvěma způsoby. Výletní lodí, která každý den vyplouvá z Pamětního parku míru nebo trajektem. V prvním případě Vás cesta bude stát 2000 jenů (nebo 3600 za zpáteční lístek) a potrvá 55 minut. Druhý způsob přepravy, stejně jako my, s největší pravděpodobností zvolí majitelé JR pasů, pro které je trajekt společnosti JR zdarma. Na Hirošimském nádraží necháváme všechny nepotřebné věci v jedné ze skříněk určených k úschově zavazadel a nasedáme na vlak na lince JR Sanyo. Asi po 25 minutách vystupujeme na zastávce Miyajima-guchi. Budova nádraží je od malého přístavu vzdálená jen pár minut chůze. Stejně jako všude v Japonsku je cesta k trajektu perfektně značená a tak neomylně následujeme směr, který nám ukazují cedule s nápisem „ferry“. Jedna z těchto cedulí nás vede do podchodu, ve kterém se poprvé setkáváme s mořskými bohyněmi z Mijadžimi. O kousek dál se konečně dostáváme k přístavu pro trajekty. Dopravu na ostrov zajišťují dvě společnosti Aqua Net a JR. Jednosměrná jízdenka u prvního dopravce stojí 260 jenů a u druhého 180 jenů. Lodě připlouvají přibližně každých deset minut a samotná cesta na ostrov netrvá o moc déle. Zatímco všichni Japonští turisté míří k pokladně, my se s připravenými JR pasy rovnou řadíme do fronty na trajekt a nedlouho na to již stojíme na jeho palubě. Během plavby míjíme na moři ústřicové farmy. Největší rozruch mezi turisty však způsobí pohled na největší dřevěnou bránu torii v Japonsku. Rudá brána Otorii v popředí hory Misen je považována za jednu ze tří slavných japonských scenérií, Nihon sankei (日本三景) společně s písčinou Amanohašidate (Amanohashidate) a zátokou Macušima (Matsushima). „Konečně jsem tady!“, pomyslím si. Srdce mi v hrudi nadšením poskočí a společně s ostatními cestujícími cvakám jednu fotku za druhou.

Pohled na ostrov z trajektu.

Pozor na jeleny! 🙂

Posvátný ostrov je domovem nejen japonských bohyň, lidí, ale také krotkých jelenů sika, kterých na Mijadžimě žije okolo dvou tisíc. Jen co opustíme přístavní budovu, hned se k nám blíží první srnky. Jedna z nich se nechává hladit, ale jen proto, aby vzápětí ukořistila list papíru z batohu vysmáté Japonky. Papír je pro jeleny největší delikatesa. Pokud jim dáte šanci, snědí vám mapu, JR pas a nepohrdnou ani cestovním pasem. Nám se naštěstí podobná lapálie vyhnula, protože jsme s touto skutečností dopředu počítali a veškerý papír bezpečně schovali v batohu. Tolik rozšířené varování mezi západními turisty však překvapivě neznají Japonci. Během naší návštěvy tito hnědí lupiči vyluxovali tři batohy, přepadli ženu s kočárkem a svedli tvrdý boj o papírovou ruličku s ženou na vozíku. Ano! Nebojí se napadnout ani nemohoucí stařenku! Kam se na ně hrabe Jakuza!

Jelen chycen při činu! 🙂

Ostrovní městečko

Jediné městečko na ostrově má příjemnou, dovolenkovou atmosféru. Zatímco cesta podél pobřeží je lemována kamennými lucernami, lavicemi a jehličnany, ulice mezi domy připomínají jedno rozsáhlé tržiště. Na rozdíl od velkých měst zde nevládne typický asijský ruch a chaos. Klidným tempem se procházíme mezi obchody a obdivujeme různé suvenýry a místní speciality. Asi nejproslulejší sladkostí jsou koláčky momidži mandžú (momiji manju) ve tvaru javorového listu, které jsou plněny mnoha příchutěmi včetně džemu z červených fazolí. Design balení koláčků se liší stánek od stánku, jednu krabici zdobí roztomilý jelínek, další Hello Kitty, brána torii, barevné javorové listy a dokonce nacházíme i limitované balení s náplní tyčinek Kit Kat. Další vyhlášenou pochoutkou jsou místní ústřice, které jsou prý nejlepší v celém Japonsku. Ochutnat je můžete na několik způsobů. Grilované ve škebli, na špejli nebo jako vývar. Ústřice jsou tak populární, že se tu každý rok, vždy druhý víkend v únoru, koná ústřicový festival Kaki Macuri, během kterého mohou návštěvníci ostrova tuto pochoutku ochutnat zdarma.

Ústřice – všudypřítomná pochoutka.

Typický mijadžimský suvenýr

Unikátním mijadžimským suvenýrem je dřevěná lopatka na rýži. Malé, velké, jednoduché a bohatě zdobené lopatky vídáme snad na každém kroku. Proč tomu tak je, se dozvídám na konci tržiště. Na čestném místě tu spočívá největší „lopata“ na rýži na světě. Mijadžimská velká rýžová lopatka je dlouhá úctyhodných 7,7 metrů a váží 2,5 tuny. Vyrobena byla ručně, tradičním způsobem za 2 roky a 10 měsíců (1980 – 1983). Na tomto místě je lopatka vystavena teprve od roku 1996 ku příležitosti zapsání svatyně Icukušima (Itsukushima) na Seznam světového dědictví UNESCO. Novodobá památka má však dlouhou tradici. Podle pověsti byla právě zde vyrobena první lopatka na rýži, jejíž unikátní a funkční tvar se brzy rozšířil po celé zemi. Oblíbený dřevěný suvenýr je vyráběn z dovezeného materiálu. Jelikož je celý ostrov posvátný, platí zde nekompromisní zákaz kácení stromů. Znesvětit ostrov by také mohlo úmrtí či narození, a tak musejí vážně nemocní lidé a těhotné ženy do nemocnice na pevnině.

Opravdu gigantická lžíce na rýži 🙂

Ostrovní chrámový komplex

Procházíme pod velkou kamennou bránou torii. Vůni koláčků a ráj suvenýrů necháváme za sebou. Společně s ostatními turisty a jeleny míříme k symbolu celého ostrova. Rudému chrámovému komplexu Icukušima (Itsukushima) a k ní přiléhající „plovoucí“ bráně Otorii. Kvůli odlivu a zčásti zakryté základně brány si nemůžeme vychutnat tu správnou magickou atmosféru tohoto místa. Na druhou stranu se nám nabízí možnost dojít až k samotné bráně suchou nohou. Čím jsme blíž tím víc si uvědomuji, jak moc je tahle památka obrovská! Vedle 16 metrů vysoké brány si připadám titěrná. Ale dotknout se jednoho z šesti masivních pilířů a projít pod branou je neuvěřitelný pocit! První Otorii byla na ostrově vztyčena v roce 1168. Ve stejné době byla i celá svatyně přestavěna a rozšířena císařským kancléřem a vojevůdcem Taira-no-Kijomorim. Současná brána pochází z roku 1875 a je to již 17. inkarnace.

Slavná japonská brána.

Plující svatyně
Za 300 jenů si kupujeme vstupenky do svatyně Icukušima. Chrámový komplex byl navržen a postaven na pylonech nad zátokou tak, aby to vypadalo, že se při přílivu na vodě vznáší a je oddělen od posvátné půdy ostrova. Díky tomu získala Icukušima přezdívku „plující svatyně“. Naneštěstí nám je tento nejpůsobivější pohled kvůli odlivu odepřen. Přesto je návštěva svatyně nezapomenutelný zážitek a plně chápeme, proč je právě toto místo zapsané mezi památky světového dědictví Unesco. Červené sloupy, kryté chodby zdobené lucernami a lampiony. To vše podtrhuje jednoduchou, klasickou krásu celého komplexu.

Pohled na chrámový komplex.

Chrám Daiganji

Stranou veškerého zájmu turistů se hned v sousedství světově proslulé Icukušimi nalézá chrám Daiganji. Ten je zasvěcen bohyni Benzaiten a trojici Buddhů. Ve srovnání s rudým komplexem působí tento chrám o mnoho skromněji. Jedná se však o jeden ze tři nejvýznamnější svatostánků této bohyně. A byla to právě ona, kdo se podle legendy zjevil buddhistickému mnichu, aby ho inspirovala k výrobě první lopatky na rýži. Proto se není čemu divit, že si vedle různých věšteb v chrámu můžete zakoupit i onu proslulou lopatku. Nakonec neodolám a za 500 jenů kupuji dřevěný suvenýr své tokijské kamarádce.

Suvenýry si chodí obhlížet i jeleni.

Čas kvapí, je třeba odplout

Podle původního plánu jsem chtěla navštívit ještě chrám Daišoin (Daisho-in) a zdolat horu Misen. Naneštěstí mě v kapse pálí místenka na šinkanzen do Kyóta a čas neúprosně běží. Neochotně se otáčím a vracím zpět k trajektu. Mijadžimu opouštíme s nadějí, že se na tento krásný ostrov zase jednou vrátíme a dokončíme, co jsme započali. Třeba budeme mít příště víc štěstí a uvidíme Otorii, jak se vznáší na hladině moře.

Autorka: Hana Tvarohová

 

2 komentáře u „Mijadžima – ostrov, kde bohové a lidé žijí společně

  1. Taky jsem byl na ostrově za odlivu a dojem z brány zblízka byl majestátní! O jeleních papírožroutech jsem nevěděl, díky za varování; naštěstí mi žádný z nich nesežral moje cestovní zápisky :-). No a ústřice tam mají senzační, to je fakt.

  2. My se o jelenech papírožroutech museli poučit až vlastní chybou. Po těch rozmlsaných z Nary jsem těmhle dala mapu jakože očuchat s takovým tím „podívej, to je jen papír, to by ti nechutnalo“ a šup, kus mapy zmizel v jelenovi 😀

    Jinak jsme postupovali úplně stejně – na prvním výletě do Japonska jsme byli na Mijadžimě jen na skok a na druhém jsme se prostě museli vrátit na dýl 🙂 Doporučuju tam aspoň jednu noc přespat a výlet na horu Misen, stojí to za to. A člověk pak stihne i ten příliv i odliv.

Komentáře nejsou povoleny.