Hirošima – město naděje

Po hodině a půl vystupujeme ze šinkanzenu na hlavním nádraží v Hirošimě. Je krátce před osmou hodinou ráno, avšak celé město se stále probouzí do nového dne. Ulice jsou poloprázdné, obchody a restaurace zavřené. Pouze z kaváren a pekáren se line vůně čerstvé kávy a pečiva.

Česká stopa v Hirošimě

Náš hotel se nachází v centru města asi patnáct minut chůze od vlakového nádraží. Podobně jako v mnoha dalších ubytovacích zařízeních v Japonsku se nemůžeme zapsat dopoledne. Své věci si proto necháváme ve zdejší úschovně a u recepčního si pronajímáme na celý den kola. „Neexistuje lepší způsob jak poznávat město než ze sedačky kola!,“ shodujeme se s přítelem a vybaveni fotoaparáty, doklady, penězi a mobily vyrážíme na prohlídku města. Naším prvním cílem je asi nejznámější místo v celé Hirošimě – Pamětní park míru (Peace Memorial Park) a Atomový dóm (A-Bomb Dome). Netrvá to dlouho a na konci ulice se za vysokými budovami rýsuje jeden ze symbolů města. Budovu bývalého Průmyslového paláce navrhl český architekt Jan Letzel. Tento rodák z Náchoda působil v Japonsku od roku 1907. Při své práci využíval revoluční materiál – beton, který dokázal bez problému odolat japonským zemětřesením. A právě díky bytelné betonové konstrukci torzo Průmyslového paláce přežilo výbuch atomové bomby. Stalo se tak 6. srpna roku 1945 v 8 hodin a 15 minut. Paradoxně až tato tragédie proslavila Letzelovo dílo po celém světě. Při pohledu na kostru budovy mi na těle vyskočí husí kůže. Nedokážu si ani zdaleka představit jaká síla dokázala tohle. Zničila celé město, zabila 80 tisíc lidí, z nichž se někteří doslova vypařili a jejich stíny zůstaly vypálené do chodníku.

Slavný Památník míru v Hirošimě.

Zvon a hodiny míru

Přejíždíme přes most na opačný břeh řeky Óta. Právě tady se rozprostírá park míru. Rozsáhlý areál plný památníků, soch a muzeí. Přestože byl park postaven v prvé řadě jako pietní místo, je hojně vyhledávaný zdejšími lidmi k odpočinku. Na lavičce s výhledem na Atomový dóm sedí stará paní a poslouchá rádio. U břehu řeky postává skupinka studentů a neustále se něčemu smějí, zatímco kolem nich projíždí výletní loď. Očekávali jsme, že na nás v této části města padne skličující pocit, místo toho si však užíváme pohodovou atmosféru začínajícího podzimu. Vycházkovým tempem vedeme kola parkem. Téměř každý významější monument tady nese přízvisko „mírový“ ve snaze zdůraznit nutnost nezopakovat podobnou katastrofu. Míjíme tedy Mírovou hodinovou věž (Peace Clock Tower), která každý den odbíjí v přesný čas výbuchu atomové bomby. Opodál stojí skupinka turistů u Zvonu míru (Peace Bell), na jehož povrchu je vyryta mapa světa a text vyzývající k míru po celém světě. Při pohledu na otylého muže zvonícího na zvon jednou rukou, zatímco druhou křečovitě svírá selfie tyč a natáčí si tento „památný“ moment na video se neubráním pohoršení. Se svou partnerkou obchází monument a nespouští oči z displeje mobilu. „Pieta tady dostává pořádně na frak,“ pomyslím si a raději pokračuji dál.

Hirošimské hodiny míru.

Symboličtí papíroví jestřábi 

Tichou modlitbu věnujeme duším zemřelých u pohřební mohyly (Memorial Mound), kde byla krátce po tragédii spálena těla obětí a jejich popel je zde uložen pod hliněným valem. Tady na mě poprvé doléhá tíživý pocit. Avšak nesrovnatelně větší emoce ve mě vzbuzuje Mírový památník dětí (Children’s Peace Monument). Socha mladé dívky na vrcholu protáhlé otevřené kupole, která v rukou drží obřího jeřába origami (symbol zdraví a dlouhého života) představuje asi nejznámější oběť této tragédie Sasaki Sadako. Ta v roce 1955 onemocněla leukémií. Tehdy dvanáctiletá dívka začala na svém lůžku skládat papírové jeřáby v naději, že pokud se jí podaří dokončit tisícího, uzdraví se. Dokončila jich 644. Její spolužáci po její smrti pokračovali ve skládání a tak vznikla tradice, která přesáhla i hranice země. Dnes do Hirošimi putují jeřábi z celého světa a každá školní výprava zanechává u památníku nové jeřáby během vzpomínkové ceremonie. My jsme měli to štěstí, že jsme zde zastihli dvě skupiny mladších a starších žáků. Ti první u památníku zazpívali dojemnou píseň, zatímco ti druzí měli krátký proslov. Oba tyto akty končili zavěšením jeřábů do vitríny a modlitbou. Je to nejdojímavější pohled, jaký se mi doposud v Japonsku naskytl. Dokonce i přítomní turisté ztichnou a skloní hlavy k uctění památek těch, kterých by se válka neměla vůbec dotýkat.

Školáci o mírové poselství pečlivě pečují.

O kousek dál plápolá oheň míru (Peace Flame), jehož plameny nepřetržitě hoří od roku 1965 a nebudou uhašeny, dokud na světě nebude zničena poslední jaderná zbraň. Právě před tímto památníkem se každoročně vždy šestého srpna koná vzpomínková slavnost, při níž jsou vypuštěni bílí holubi.

Pamětní muzeum míru

Jižní části parku vévodí obrovská budova Pamětního muzea míru (Peace Memorial Museum). Toto muzeum ukrývá děsivou expozici, která velmi podrobně ukazuje utrpení místních lidí a neopomíjí žádný z hrůzných aspektů celé události a její následky. Návštěva Terezína, která pro mě byla do té doby nejnepříjemnějším zážitkem, se s tímto místem nedá srovnávat. Běhá mi mráz po zádech při pohledu na figuríny, kterým se „zaživa“ sloupává kůže v důsledku tlakové vlny. Na okamžik zapomenu dýchat když se na výstavě dostanu ke zbytku schodiště, do kterého je vypálený stín člověka, který se vypařil v důsledku prudkého ozáření. Ohořelé dětské oblečení, fotografie obětí, náramkové hodinky, které se zastavili v čase výbuchu bomby, to vše jen prohlubuje můj šok. Sílu tlakové vlny skvěle demonstruje vitrína s předměty, které výbuch změnil téměř k nepoznání. Hrouda kovu, zmačkaná skleněná lahev a celá řada dalších předmětů, které nedokážu identifikovat, mluví za vše. Muzeum opouštím silně otřesená. Lidem se slabým žaludkem jeho návštěvu rozhodně nedoporučuji.

Stromy, které přežily výbuch

Je mi těžko. Přestože vím, že japonská armáda se během války dopouštěla hrůzných zvěrstev, nemůžu se ubránit lítosti. „Jak si mohou lidé tak strašně ubližovat?,“ zeptám se sama sebe zatímco vedu kolo dál od budovy muzea. Čím víc nad touto katastrofou uvažuji, tím víc je pro mě Hirošima živým důkazem lidského odhodlání a naděje. Krátce po válce nikdo nevěřil, že toto město bude někdy znovu obyvatelné. Nikdo neměl do té doby s ničím podobným zkušenosti. O to větší bylo překvapení, když následujícího jara vyrašily pupeny listů a květů na stromech, které přežily výbuch atomové bomby. Těmto stromům se v japonštině říká Hibakujumoku (被爆樹木) a ve městě jich je přibližně 170. Na jeden z „A-bombed tree“ narážíme v areálu Hirošimského hradu. Zatímco hrad samotný, stejně jako všechny ostatní budovy srovnal výbuch se zemí, eucalyptus vzdálený od epicentra výbuchu 740 metrů přežil do dnešních dní.

Jeden z přeživších stromů v Hirošimě.

Hirošimský hrad a svatyně

V klidném a upraveném hradním areálu se znovu cítím uvolněně. Park je plný místních lidí, kteří se snaží za hradbami stromů uniknout bláznivému tempu všedních dní. Mou pozornost strhne početná skupinka páníčků a paniček se psy. Čtyřnozí miláčkové jsou pečlivě upravení. Někteří mají oblečky, jiní barevný melír a fenky samozřejmě mašličku či sponku. Při pohledu na tyto japonské psí trendy se neubráním úsměvu. Naše další kroky vedou do zdejšího chrámu. Hiroshima Gokoku Shrine byla stejně jako hrad zničena a znovu vybudována z darů místních občanů. Jelikož se zdejšímu hradu také přezdívá kapří hrad (Carp Castle) je tato svatyně těmto rybám zasvěcena. U impozantní hlavní budovy stojí socha dvou kaprů a stejný motiv je zobrazen i na dřevěných destičkách ema. Od jedné budovy k druhé vede soustava chodníčků, která prochází jednoduchou kamennou zahradou. Není to zahrada v pravém slova smyslu, ale pečlivě srovnané kamínky krásně doplňují toto místo plné harmonie. Tu naruší až další dvojice turistů, kteří ignorantsky zamíří k chrámu tou nejkratší možnou cestou skrz kamennou zahradu. Za sebou zanechávají spoušť. Šustění kamínků přehlušuje jen nezaměnitelný americký přízvuk a bujarý smích. Nevěřím vlastním očím a raději se rychle vzdaluji, aby si mě nikdo s těmito burany nespojoval!

Znovu postavená hirošimský hrad.

Noc v Hirošimě

Je večer, kola už jsme dávno vrátili do hotelu a vracíme se zpět k Atomovému dómu pro noční fotku. Zastavujeme se na mostě, ze kterého máme nádherný výhled na nasvícené torzo budovy na levém břehu řeky, na park míru vpravo a vysoké moderní budovy v pozadí. Čekáme na červenou. V ten moment se doprava zastaví a my máme přibližně 20 sekund na vyfocení fotky s dlouhou expozicí. Jakmile jsme s výsledkem spokojení, vyrážíme za nočním životem a dobrou večeří. Ulice Hondori je plná restaurací, kaváren, karaoke barů, heren a obchodů. Po večeři se necháváme strhnout zdejší atmosférou a užíváme si večer jako místní. Vyhlédnu si poloprázdnou hernu, ve které to nejméně řve a vybírám si hru, kterou chápu i bez japonštiny. Vhodím do automatu dvě stě yenů a chopím se paliček. Po krátkém tutoriálu buším do bubnů jako profík a aniž bych si toho všimla, nechávám se strhnout hudbou a pohupuji se do rytmu této bláznivé hry. Poté co si potvrdím svůj nepopíratelný bubenický talent, zamířím k automatu na plyšáky zachránit Rilakkumu. Utratím 900 yenů než se mi podaří drápem dostrkat Rilakkumu a následně i Korilakkumu na svobodu. Hernu opouštím vysmátá jako malé děcko. Naprosto chápu, co Japonce na těchto podnicích tak baví. Nikde si nevyčistíte hlavu a zároveň i peněženku lépe.

Není nad to vylovit si japonského plyšáka. 🙂

Zábavné konverzační okénko

Procházíme pasáží, když v tom nás zastaví asi třicetiletý Japonec. Po první větě je mi jasné proč. Chce si s námi procvičit angličtinu. Jelikož jsme v dobré náladě, s úsměvem přijímáme prosbu a necháváme si pokládat otázky v podivně znějící angličtině. „Vot is jór fejvrit futó?“ ptá se muž a my si s přítelem vyměníme další nechápavý pohled. „Asi myslí jídlo.“ identifikujeme s úlevou další slovo a na otázku „odkud jsme“ odpovídáme Czech Republic. Bez úspěchu. „Czechoslovakia.“ zkouším zastaralou, nicméně známější variaci názvu našeho státu. Zase nic. Poté si vzpomenu na rozhovor z předešlého dne v Osace a japonský výraz pro Českou Republiku – Cheko! Konečně jsme doma. Vyměňujeme si úsměvy zatímco japonec přitakává, že zná „Cheko“ a má rád naše fotbalisty. Tentokrát se iniciativy ujímáme my a ptáme se muže, zda někdy navštívil Evropu. „Yes!. Aj voz in Las Vegas! Du ju nou Las Vegas?“ nedáváme na sobě nic znát a s klidem odpovídáme, že Las Vegas známe, ale bohužel jsme zatím neměli příležitost toto město navštívit. Možná při naší příští cestě do Německa odbočíme směr Nevada.

Autorka: Hana Tvarohová

2 komentáře u „Hirošima – město naděje

  1. Moc pěkná noční fotka. Na Hirošimu jsem měl jen málo času, bylo to jen takové „mezipřistání“ při cestě na Kjúšú navíc ještě se zajížďkou na ostrov Mijadžima. Ale park je krásný a samozřejmě citlivější člověk nemůže zůstat lhostejný k tomu, co se tam odehrálo. A stromy, které dokážou přežít takové peklo, jen dokazují, jak umí být příroda silná a vytrvalá.

  2. Moc hezky napsáno. Já většinou lidem říkám, že hirošimské muzeum je silný, ale nepřenositelný (nebo prostě těžko popsatelný) zážitek. Ale pocity jsem měla podobné.
    Akorát ty přeživší stromy jsme nepotkali. Asi proto, že jsme nešli na hrad, což mě teda teď trochu mrzí.

Komentáře nejsou povoleny.